Pojďme se vrátit do dětských let, kdy jsme byli ještě školou povinní a podívejme se na to, jakým způsobem jsme školu vnímali, jakým způsobem na nás působila a jak jsme hodnotili její přínosy pro náš život.
Co si pamatuji ze svých předškolních let, tak jsem se do školy vždy velmi těšil. Pamatuji si, jak jsem si s bráškou hrál na „školu“, dělali jsme domácí úkoly a snažili se být dobrými žáky. Tuto dětskou hru jsme hráli v pokojíčku u stolu, kde jsme seděli poctivě narovnaní, hlásili se na dotazy imaginární učitelky a poctivě si cosi zapisovali do sešitů.
V našich dětských hrách jsme tedy školu vnímali jako pozitivní zkušenost, jako období, které nás bude bavit. Při hrách na imaginární školu jsem se cítil velmi dobře, především když mě paní učitelka pochválila.
Zajímavé je, že si nepamatuji na základě, čeho vznikla má tehdejší představa o dění ve škole. Nejspíše jsem vše přebral z televize, z filmů a pohádek, anebo možná od starších kamarádů… sám nevím.
Mé pozitivní postoje ke škole, které jsem si utvořil nebo které mi byly vsugerovány v předškolním věku se rozplynuly při skutečném příchodu do školy a zahájení mé povinné školní docházky.
Dodnes si pamatuji, jak jsem při hodinách pozoroval stromy venku na dvoře a ostatní děti, jak při tělocviku běhají dokola po oválu za dozoru pana učitele.
A jak se těším na velkou přestávku, až si budeme moct s kamarády na 10 minut zahrát fotbálek s molitanovým míčkem na chodbě naší školy.
Několik dalších let jsem se zabýval otázkou: K čemu mi vlastně škola je? I s kamarády jsme řešili k čemu nám ta či ona látka v životě bude a dělali jsme si srandu z toho, že jako popeláři nebudeme muset vědět, že v roce 1212 byla vydána Zlatá bula sicilská.
Můžete se zeptat sami sebe kolik znalostí a informací ze své povinné školní docházky dnes využíváte? A rovnou se zeptejte, kam zmizely ty kvanta informací, kterými nás učitelé zahrnovali? Kde je těch devět let na Základní škole?
Dnes již vím, že školní docházka není o tom předat mladé generaci hodnotné informace. Dnes již vím, že účelem školní docházky je především vytvořit pracovníky, kteří se uplatní na trhu práce… A dnes již vím, že hlavním cílem povinné školní docházky je vytvořit v dětech takové návyky, ve kterých budou setrvávat do konce svého „produktivního věku“.
Návyk pracovat
„Bez práce nejsou koláče.“
„Nejdřív práce/škola a potom zábava.“
První návyk, který je v dětech vytvářen, je reprezentován představou o tom, že člověk musí pracovat, aby něco získal a že tato práce nemůže být zábava! Děkuji tradingu, že mi pomohl tento návyk odstranit. Není totiž lepší pocit, než uzavírat ziskový obchod při cestě na pátou letošní dovolenou.
Systém odměn
Za jedničku pochvala, za pětku vynadání nebo výprask. Proč by nemohlo být pochváleno dítě za pětku ve škole, když právě zjistilo, jak se to nemá dělat? Děkuji každému stop-lossu, který mi ukázal, jak k tradingu nemám přistupovat.
Děkuji, hodnotím se sám
Pocit štěstí je vnitřní stav každého člověka. Každý jedinec odpovídá za to, jak se cítí, zda je šťastný, nebo naštvaný.
Proč by si test děti ve škole nemohly ohodnotit samy? Proč musí čekat na verdikt učitele o tom, zda budou mít radost, nebo smutek z povedeného, nebo zkaženého testu?
Děkuji tradingu, že ze mě udělal člověka, který si o svém životě rozhoduje sám a nemusí čekat na vedoucího, který ho za dobře odvedenou práci pochválí.
Povinná školní docházka není povinná jen tak pro nic za nic. Dnes můžeme pouze spekulovat, zda Marie Terezie byla „dobrodějka“, která chtěla dětem dopřát vzdělání, a tak jim zajistit kvalitnější život. Anebo to byla „globalistka“, která pro plnění svých plánů potřebovala alespoň trochu kvalitní pracovníky…
Děkuji za přečtení.
Martin Klass Ph.D., MBA
